Barcelona 2019

Barcelona je přesný opak Helsinek – je to rušné město. Turistů je tam snad 2x tolik než domacích katalánců. A rušno tam je dokonce tolik, že i radní uvažují o omezení leteckých linek, protože turismus ničí město víc, než mu přínáší. Nedivím se jim. Je potřeba to zažít na vlastní kůži a musím říct, že týden s dětmi mi stačil. Nejen že oproti severským státům nemají skoro žádné slevy na děti v muzeích a památkách, ale na největší turistická místa se musíte dokonce objednat, abyste to vůbec viděli. Třeba na La Sagrada Familia – bez objednaní a rezervace předem nemáte skoro šanci se dostat dovnitř.

Slíbila jsem synovi, že se nejdřív podíváme na Camp Nou – jeden z nejslavnějších stadionů na světě. Ačkoliv fotbal nějak „nemusím“, uznávám, že celou trasu prohlídky mají vychytanou do nejmenších detailů. Panoramatické výhledy, vstup na trávník, na střídačku, do šaten, do mediálního centra. A ano – je to víc než jen klub „Mes que en club“ – je to skoro náboženství. Syn nadšený a já o 300 EUR lehčí.

Spolu s dětmi jsme se ubytovaly ve vedlejší uličce hned vedle La Rambla – asi nejslavnější ulice v Barceloně. Je to jako Václavské náměstí – narážíte do lidí na každém kroku. A život do 2 hodin ráno. Španělé mají prostě jiný životní rytmus. Prošly jsme ale několik tras doporučených průvodci a viděly „kus světa“. Bloumaly jsme čtvrtí Barri Gotic s Catedral a tak úzkými uličkami, že se tam vejdou sotva 2 lidi vedle sebe, až k Monument a Colom (sloup Kryštofa Kolumba) a přístavu. Šly jsme se podívat na Barcelonetu (městskou pláž) a udělaly s dětma dohodu, že dopoledne strávíme „podle maminky“ aka po památkách a odpoledne vyrazíme na pláž a užijeme si léta.

„Podle maminky“ znamenalo vyrazit po stopách Antonia Gaudího – navštívit La Pedrera, Casa Batlló a další den i La Sagrada Família a Park Güell. Největší katedrála ve výstavbě je vážně imponující a jak můj syn prohlásil: „ten člověk byl fakt magor“. Následně stavbu přejmenoval na „San magorium“ a říká tomu až do teď 🙂

Taky jsme vyrazily na MNAC do Parcu Montjuic, musela jsem i do galerie Joan Miró. A protože to děti s maminkou vydržely, odměnila jsem je lanovkou až dolů do přístavu. A taky zmrzlinou. Zmrzlina nebo ledová tříšť byla totiž v 33 stupnách tou nejlepší odměnou. Moc jsme se neosvěžily ani v Parc de la Ciutadella s fontánou, i když byla stejně jako nedaleký vítězný oblouk (Arc de Triomf) oslňující.

A konečné skóre pro Barcelonu? Kdybych jela sama a chtěla si užít večerní město, sangrii a tango… není lepší místo. Ale já jsem tak trochu člověk do Helsinek.