Dvojí metr

Čím dál pracuju v korporátním světě a čím jsem starší, tím víc pozoruju, že lidé uplatňují takzvaný dvojí metr. Co může jeden, nemůže udělat druhý. Dlouho jsem přemýšlela proč. Myslím, že v tom má prsty subjektivita a sympatie k člověku. Nedíváme se na situace a chování objektivně, ale čistě s osobním zájmem.

První kdy jsem si toho všimla v médiích bylo rozdílné komentování stávek a protestů. Konkrétně při krizi na Ukrajině. Majdan. Jedno náměstí plné lidí, několik tisíc. Stávka, protesty, zranění a média byla víceméně na straně protestujících. Za pár měsíců proběhly volby na Krymu, kde se vyjádřilo 90% obyvatel pro připojení k Rusku a celé volby byly podle médií zfalšované. Proč je jednou respektován názor tisíce lidí na náměstí a pak není respektována volba statisíců? Někomu se to nelíbilo. Podobně probíhají protesty, revoluce a války v ostatních zemích. Je to vysoká politika, které přestávám rozumět.

O to horší je, když podobné měření dvojím metrem vidím i na jednotlivcích. V práci i okolí. Například v práci. Jeden z našich firmeních benefitů je práce z domova. Jsem IT firma, nemáme osobní styk s klienty, můžeme svoji práci vykonávat klidně z pláže na Bali, když na to přijde. Dost lidí si na to zvykla. Trávíme doma dny prací, v klidu, někdy z nutnosti (třeba když má přijít balíček a čekáme na něj doma celý den, většinou bezúspěšně a stejně musíme na poštu). Vyřizujeme si domácí práce, na které nám nezbývá čas. Přesto máme svoji práci udělanou. Já, jako manažer 7 lidí povoluji práci z domova všem, bez výjimky, v postatě kdykoliv člověk řekne. Jsem možná trochu naivní, ale pokud je práce udělaná, nemá důvod něco měnit. Zaměstanci spokojení, já spokojená.

Poslední dobou ale zaznamenávám jak si zaměstanci vzájemně práci z domova „komentují“. Jedna slečna je doma „pořád a bůhví co tam dělá“, a když odpovím, že další kolegyně dělá z domu neustále, tak „to je něco jinýho“. Když řeknu co je na tom jinýho, tak se většinou dozvím, že „všechno“. Nic konkrétního. Posuzujeme člověka a jeho práci podle toho jak nám je sympatický a ne podle objektivní situace.

Pojďme to změnit a předtím než začneme negativně hodnotit jak se druhý chová nebo co dělá, sáhněme si do svědomí, jestli to tolerujeme nebo respetujeme u jiné osoby nebo jestli to stejné neděláme i my. Jak mi řekl můj kamarád:

Nemůžeš kázat vodu a sám pít víno.