Komunikace

Komunikace není jen silnice, po kterém jezdíme autem nebo na kole. Komunikace je i to jak spolu mluvíme a v některých případech i nemluvíme. Sleduji to na čím dál víc. Lidi spolu málo mluví. Nebo možná mluví, ale zcela nezávazně a jakmile se téma hovoru stane vážnějším, tak se rozhovor buď zhoupne do hádky nebo naopak zcela umlkne. Zjistila jsem, že obzvláště muži mají tuto taktiku. Na jedné straně se jim ani nedivím. Pokud žena zajede do vážného rozhovoru, značí to problémy, emoce a celkově nepříjemnosti. A s emocemi muži moc neumí zacházet. Nemají pro ně tolik potřebnou logiku. Proto radši mlčí. Většinou.

Jenže pokud jeden mlčí, komunikace vázne. Je to potom taková jednosměrka a pokud je nějaký problém, mlčením se nic nevyřeší. Jenom se to odloží. Nebo to toho druhého přestane bavit a radši uteče pryč za někým, kdo s ním mluvit bude. Tohle je a asi bude věčný boj mezi muži a ženami – jejich mozky opravdu fungují jinak a je třeba brát na to ohled a mít respekt. Dobře to vystihuje Mark Gungor v „A tale of Two Brains“

Nezáleží jestli jste muž nebo žena, komunikovat musíte – s dětmi, ve vztahu s partnerem, v práci s kolegy. Musíte se umět vyjádřit a říct okolí co se u vás děje. Do hlavy vám nikdo nevidí. A pokud už něco říkáte druhým, dělejte to se vším respektem. Nelžete jim (proč byste vůbec měli někomu lhát?), dělejte to s empatií k aktuální situaci a taky osobě, které něco říkáte.

Den co den pozoruji na ostatních lidech i na mě samotné, jak se nám některé věci říkají těžce a pak vznikají nedorozumění. Jak moc těžké je říct „ne, tohle nechci dělat“, protože co kdyby to ostatní urazilo? Ženy to tak většinou mají – říct „NE“ je nepřekonatelný problém. Co by si o mně pomysleli? To to radši udělám…Dělám hodinu přesčas, protože mi bylo zatěžko odmítnout práci, kterou nestihnu udělat. Říct „ne, nemůžu, nemám čas“ by přitom trvalo 5 vteřin.

Stejně tak se ve vztazích říkají těžce jiné věci, jako třeba „už tě nemiluji“, „byl/a jsem ti nevěrný/á“, „chci se rozvést“. Víte jak moc to druhého raní a tak nějakou dobu mlčíte a přemýšlíte jak to říct. Jak to nějak „zaobalit“, dost často i do lži a výmluv. Někdy týden, někdy měsíc, někteří to vydrží i roky. A druhý přemýšlí a domýšlí se různých věcí, které v dané chvíli ani nemusí být pravda.

Proto vás prosím: mluvme spolu. Naučme se to. Říct někomu upřímně co si myslíme nebo cítíme je to nejjednodušší. S citem, empatií, respektem, ale mluvme spolu.