Slušnost

Slušnost nebo také zdvořilost a správné chování. Každý stát, společnost může mít svoje vlastní zdvořilostní pravidla (většinou nějak souvisí s vírou), ale většinou se zas tak moc od sebe neliší. Slušnosti nás učí ve škole, dostáváme „za uši“ od rodičů, když zapomeneme pozdravit sousedku, o které ani nevíme že je sousedka. Pomáháme starším lidem, kde už jejich síly nestačí. Těch příkladů slušného chování by bylo na tisíce.

Přesto mám pocit, že v poslední době se slušnost vytrácí. Nadáváme si anonymně v internetových diskuzích, čím dál víc nepouštíme starší nebo těhotné sednout v metru. V tomhle případě většinou slyším omluvy typu „ještě by se paní urazila, že vypadá staře nebo že je jenom tlustá a ne těhotnán a bude to trapas“. Nebyl by. V interetových diskuzích už šla slušnost úplně do kytek. Pod každým článkem, i kdyby byl o vaření, si lidé nadávají do sluníčkářů, obviňují se z přátelství s Rusy, náklonosti k Babišovi a nebo všechno dohromady. Slušnost a respekt k ostatním jde stranou. O tom ale nechci napsat, to by byla samostatná kapitola.

Snažím se být slušná k lidem. Pozdravím, když vstoupím do místnosti, odpovím na pozdrav, poprosím, když od někoho něco potřebuju, poděkuji a omluvím se, když mám za co. Poslední dobou mi přijde, že takových lidí moc není. Přijdu do sauny, popřeju pěkný večer a z 10 lidí odpoví na pozdrav 2 a to ještě skoro neslyšitelně. V metru jsem jediná, která uvolňuje místo, i když vedle sedí 20letý mladík, který se ale tváří jako že ostatní neexistují (aktivní ignorování). Celá léta jsem čekala od manžela (tehdy ještě i přítele), že mi třeba pomůže s nákupní taškou, která vážila 20kg. Asi usoudil, že jsem dostatenčně silná na to, abych jí táhla sama. Pokaždé. Později jsem si všimla, že ať udělám sebelepší večeři, slova „děkuji“ se nedočkám. Byla to pro něj samozřejmost. Pro mě ne.

Taky si myslím, že slušnost je odpovědět lidem na otázku. Když už se někoho na něco ptám, očekávám odpověď i kdyby měla znít „teď ne“ nebo „nevím“. Přijde mi to jako slušnost někomu odpovědět. Ale už se to asi taky přestává nosit. Je to škoda.

Proč to všechno píšu? Protože někdy i sama pochybuju jestli moje slušnost už nehraničí s blbostí. Naposled jsem to říkala mámě teď o víkendu. Za mojí pochybností stojí příhoda ze Štědrého dne, který jsem strávila s dětmi i exmanželem. Během jednoho týdne jsem stačila nakoupit všechny dárky pro děti i pro ex, nachystat stromek, upéct ještě nějaké cukroví a pak i štědrovečerní večeři (salát, řízek, polévka, kuba). Čekala jsem od ex pod stromek aspoň maličkost – bohužel. Když jsem to říkala mámě, zeptala se mě, jestli já jsem nějaký dárek koupila. Odpovědela jsem, že „Jasně, přijde mi to slušný nadělit pod stromek někomu, kdo se účastní rozdávání dárků. Ale teď si myslím, že to byla spíš blbost.“ „Ale ne, byla to slušnost a je jenom trapný, že nejsou slušný všichni a úplně trapný když to udělá člověk kterýho znáš skoro 20 let a máš s ním 2 děti.“

Takže už to tak vypadá, že budu i nadále ten slušnej blbec, co naděluje dárky, odpovídá na otázky (a odepisuje na SMS, emaily a zprávy všeho druhu), poděkuje, poprosí a ještě čeká, že se tak budou chovat i ostatní. Nenechte mě v tom prosím samotnou.